VW Iltis

Projektem Magellan pokračuje tradice moderních automobilů Volkswagen s pohonem čtyř kol, kterou před téměř čtvrt stoletím odstartoval VW Iltis.

Iltis s interním typovým označením 183 měl podélně před přední nápravou uložený kapalinou chlazený zážehový čtyřválec 1,7 o výkonu 55 kW (75 koní)spojený se čtyřstupňovou převodovkou doplněnou redukcí. V běžném provozu se využíval jen pohon zadních kol, při náročnějším nasazení v terénu se uplatnil pohon všech čtyř kol – díky již zmíněné redukci a závěrkám diferenciálů obou náprav mohl Iltis zdolávat i velmi obtížné terénní úseky.

Od většiny konkurentů se mimo jiné lišil nezávislým zavěšením všech čtyř kol, na šestnáctipalcových kolech opatřených terénními pneumatikami 6.50 R – 16 měl nezatížený vůz světlou výšku 250 mm, plně zatížený pak 220 mm a bez problémů překonával brody hluboké až 0,6 m.
Při rozvoru náprav 2017 mm byl Iltis dlouhý 3887 mm, široký 1520 mm a s nataženou plátěnou střechou měřil do výšky 1837 mm, ve výsadkářském provedení bez ochranného oblouku a střechy se však sklopením čelního skla dala výška vozu snížit na pouhých 1370 mm. Automobil s pohotovostní hmotností 1300 až 1340 kg (ve vojenském provedení až 1550 kg) dosahoval největší rychlosti 130 km/h a průměrně spotřeboval 11 až 13 l benzinu na 100 km.

Největším odběratelem vozů VW Iltis vyráběných v Ingolstadtu byla německá armáda, která se také už od jara 1976 podílela na jízdních zkouškách tehdy ještě kamuflovaných prototypů. Celkem Bundeswehr do roku 1982 nakoupil 8800 těchto hbitých a spolehlivých automobilů, které nahradily starší vozidla, zejména DKW Munga. Existovala však i civilní verze vozu VW Iltis, včetně provedení s odnímatelnou pevnou střechou hardtop.

Na přelomu let 1979 a 1980 se VW Iltis proslavil i na sportovním poli – celkem čtyři prakticky sériové vozy tehdy startovaly ve druhém ročníku Rallye Paříž-Dakar. V etapách napříč Saharou si nejlépe vedl Iltis, který řídil zkušený francouzský soutěžák Jean Ragnotti, v další části maratonu vedoucího z Alžírska přes Niger,Horní Voltu a Mali do Senegalu se do čela dostal německý jezdec Freddy Kottulinsky. Ten si také z Dakaru odnesl palmu vítězství, druhé místo obsadil Francouz Patrick Zanirolli a Ragnotti se nakonec musel spokojit se čtvrtou příčkou, když se před něj vklínili bratři Marreauovi se "speciálem" Renault 4 Sinpar s pohonem čtyř kol a motorem Alpine.

Není bez zajímavosti, že ve stejné době se Iltis ve Francii objevil i pod značkou Citroën: deset vozů vybavených dvoulitrovými zážehovými motory z typu CX se pod označením Citroën C-44 zúčastnilo výběrového řízení francouzské armády. Nakonec se však prosadila konkurenční značka Peugeot s vozem P4, což byl jen lehce upravený Mercedes-Benz G opatřený francouzským motorem.
V Německu byla produkce vozů VW Iltis ukončena počátkem roku 1982, o rok později licenci na jeho výrobu koupila kanadská firma Bombardier. Ta v letech 1984 až 1986 dodala 2500 vozů Iltis kanadské armádě, stejný počet vozů objednalo i belgické ministerstvo obrany a několik stovek dalších vozů tohoto typu putovalo i do Afriky. Část automobilů Iltis od firmy Bombardier měla pod kapotou přeplňovaný vznětový motor 1,6 l o výkonu 51 kW (70 koní). V závěru kariéry se Iltis vrátil do Evropy – poslední série určené pro belgickou, ale znovu i pro německou armádu se montovaly v belgickém Gentu.

Automobily Iltis dodnes slouží v mnoha armádách světa, včetně mírových misí OSN, zároveň se však staly mimořádně oblíbeným objektem zájmu sběratelů a milovníků pořádného terénního svezení. Není divu, dodnes patří k nejlepšímu, co v tomto oboru existuje.